Firmu řídím bez "biče"!
Všichni majitelé poradenských firem mají jeden stejný cíl – růst, vybudovat úspěšnou firmu, mít co nejvíce lidí a co nejvyšší zisky. Většina z nich nabízí hvězdnou kariéru, týmovou práci, nejlepší systém odměňování, vzdělávání, dokonalý IT systém a zároveň téměř fanaticky propagují své logo, svoji vizi. Podíváme-li se ale do struktury těchto firem, kolik poradců a manažerů je v nich doopravdy spokojených, vydrží tam více jak 10 let a mají slušný příjem, nejsou zadluženi, nerozpadla se jim rodina a nemají zdravotní problémy?
Často potkávám na benzínových pumpách poradce v nepadnoucích kvádrech, se špatně uvázanou kravatou, s autem na operativní leasing s logem propagované společnosti. Natankují maximálně za 500 Kč, aby vůbec někam dojeli, dají si kávu a neustále telefonují a telefonují…, vůbec si tu kávu nevychutnají, neusmívají se, neustále nervózně koukají na hodinky…
Není jednoduché vybudovat a vést firmu. Schopný člověk buduje firmu většinou formou direktivního vedení, aby ze svého úhlu pohledu co nejvíce zabránil odchodům schopných lidí a minimalizoval ztráty. Dá jim svoji vizi, povinnou firemní kulturu a firma funguje na principu domestikace všech osobností. Zadávají se nereálné cíle, podporují se v nich a poradci žijí v podmínečných vztazích – dáš body, jsi bourák, máš zasloužený obdiv, porosteš v kariéře. Nedáš body, klesáš v kariéře, ztrácíš na hodnotě před ostatními úspěšnými, nemáš peníze… Někteří to dají a jsou v takovém systému spokojeni, nemusí se o nic starat, nemusí myslet, vše je vymyšleno - vojáci. Jiní - umělci, totálně vycucaní na zadané cestě k cíli a frustrovaní, po určité době odchází, většinou zadlužení, zklamaní a hrozbou navíc je jim nesmyslná konkurenční doložka. Ale nikdo přece nemůže vlastnit člověka, jsme svobodný národ!
Já takto pracovat nemůžu, potřebuji svoji svobodu, možnost rozhodovat se sama, víkendy trávit s rodinou a ne na povinných meetinzích, na dovolené odpočívat a ne brát telefony, odpovídat na emaily. Chci se radovat ze života, užívat si cestu k cíli, který jsem si stanovila, anebo ho klidně změnit, pokud jsem si zadala cíl nereálný. Proto jsem se rozhodla mít vlastní firmu svobodných a spokojených lidí, kteří si budou vydělávat peníze podle svých potřeb a ne mých, pomáhat jim v těžkých životních obdobích, podporovat je ve vzdělávání, osobním růstu, být jim vzorem. Nejdůležitější pro nás všechny je vzájemná důvěra, úcta, čisté vztahy, tolerance, trpělivost a radost ze života.
Nové kolegy si vybíráme, nepotřebujeme nahánět každou živou duši a mít náborové čárky, „ohřívat“ na chvilku nováčky, kteří nemají předpoklady dělat práci finančního poradce. Není to vůbec práce lehká a není pro každého. Smutné je, že když nový profesionální kolega přijde od konkurence, bývá většinou finančně zdevastován, psychicky na dně a v podvědomí čeká na příkazy, co má dělat, kdy to udělat a co má pro to udělat. Je neustále ve střehu, hlídá konec měsíce a kvartál, aby nespadl z pozice, a když se mi podaří ho uvolnit, zklidnit, většinou nastoupí nemoci. Logicky, i tělo se začne rovněž uvolňovat a „upouštět“ to, čím se na něm člověk pracující ve stresu podepsal. Toto období může trvat až 6 měsíců, u někoho i déle. Chce to trpělivost, lásku, pomoc, komunikaci.
Budovat firmu v čistých vztazích, dát všem svobodu, jistotu, peníze a pozice, vytvářet pro všechny radost ze života, vézt firmu bez biče, to není sci-fi, jde to! Prvním předpokladem k tomu však je, být finančně soběstačný, nečekat, že mě uživí můj tým, umět se uživit i sám. Druhým předpokladem je mít se rád, protože kdo má rád sebe, umí mít rád i ostatní a to bez podmínek, jinak to nefunguje. Třetím předpokladem je mít dostatek trpělivosti, nebrat si žádnou nepříjemnou nebo nechtěnou situaci osobně. Pokud Vám Váš kolega cokoliv provede, co Vás zasáhne, není to proti Vám, udělal by to komukoliv, je prostě tak nastaven. Čtvrtým předpokladem je správná komunikace, nelhat, říct pravdu, i když není příjemná nebo se špatně říká, vážit si práce a názoru ostatních. A to nejdůležitější, „šéf“ musí být pro všechny ve firmě vzorem, ať už vzděláním, chováním, životním postojem nebo svým image.
Mně k tomu všemu hodně pomohlo studium Toltécké moudrosti, říká se jim „umělci života“. Někteří určitě znáte v přeneseném, skvělém podání pana Duška – Čtyři dohody, což je jen setina toho, co napsal a vydal Don Miguel Ruitz, jeho syn a jejich žáci. Umím se o zkušenosti s Vámi podělit, jak na to, jak nám to funguje v Cortes, ale to až příště.
Lenka Lamková